Zručské noviny

Jsem pevně přesvědčen o tom, že v Sázavě uplyne ještě hodně vody, než se objeví další Zručák, jehož hru uvede naše první scéna. Zdeňkovi Jecelínovi se to podařilo již v jeho Kristových letech. Ve hře Rodinné sídlo, s podtitulem „fantazie o životě ruské venkovské šlechty,“ s níž roku 2002 obsadil 2. místo v soutěži o původní českou hru pro Národní divadlo, se inspiroval ruskou klasickou literaturou 19. století. Mezi řádky, ať už k textu přistoupíme jakkoli, k nám dolehne ozvěna stěžejních děl A. S. Puškina, A. P. Čechova, F. N. Dostojevského, I. A. Gončarova, L. N. Tolstého a jiných. Jiná, neméně úspěšná hra Tristan a Isolda, autorova prvotina, je jeho vlastním zpracováním proslulé středověké keltské legendy, osobitým vkladem do řady literárních, výtvarných nebo hudebních děl, která se inspirovala slavným námětem o lásce a zradě. Na svých scénách ji uvedla divadla v Ústí nad Labem, Jihlavě a Opavě. Zdeněk Jecelín, původně vystudovaný chemik a matematik, pozdější absolvent DAMU, spojil natrvalo svůj život s divadlem a prošel řadou civilních i uměleckých profesí. Vstoupil do odborné literatury jako jeden z představitelů českého dramatu 90. let uplynulého století. Jako spisovatel nezůstal jen u klasické činohry, svůj literární talent vyzkoušel i v několika prozaických žánrech – v žánru historického románu, dobrodružného fantasy románu a v pohádce. V poslední době exceluje jako autor a režisér v divácky atraktivních performancích uváděných v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. V mládí se zasloužil o velmi zajímavou etapu v kulturním životě našeho města. Byl jedním z iniciátorů místního divadelního života a svým entuziasmem přivedl k divadelní činnosti řadu vrstevníků.

Autor za poskytnutá fota děkuje Jihočeskému divadlu v Českých Budějovicích, Slezskému divadlu Opava, Horáckému divadlu v Jihlavě a Ing. Petru Dudkovi.

Tvoje cesta k literární tvorbě a k divadlu vypadá na první pohled komplikovaně. Vedla přes chemii a matematiku. Byla tehdy po maturitě VŠCHT jednoznačná volba? Nebyl jsi na vážkách, pro jaké studium se rozhodnout, zda pro přírodovědný, nebo humanitní obor?
Já jsem tehdy nevěděl, jak to asi kdekdo v osmnácti ve čtvrťáku na gymplu neví, co vůbec chci dělat. Nějaké inklinace k literatuře jsem měl – už v té době jsem psal povídky a moje slohové práce byly celkem dobře přijímány. Taky mě zajímala historie, takže možná mi hlavou nápady, že bych šel studovat něco humanitního, občas asi probíhaly. Jenže tyhle předměty v Ledči učili lidi, jejichž hodiny mě moc nebavily. A protože naopak tam byl charismatický profesor chemie Kotlík, jehož hodiny byly zábavné a který dokázal studenty strhnout natolik, že se spousta z nich vydávala na chemickou dráhu, dal jsem se touhle cestou taky. Někdy na konci druháku na VŠCHT jsem dělal zkoušku z fyzikální chemie. Až napotřetí jsem se dostal k ústní, měl jsem štěstí na otázky, a dokonce pocit, že to jakž takž umím. Pan profesor, nevím už, jak se jmenoval, ale vzhledem to byl typický Einstein, mi nakonec řekl: „Dobře, já Vám to napíšu, ale z Vás inženýr nebude.” Myslel tím dobrý inženýr. A já tehdy pochopil, že je to pravda a že chci v životě dělat něco, za co se nemusím stydět, a proto jsem ze školy odešel. A oklikou přes peďák se dostal na DAMU.

Kdo Tě vedl k četbě a uváděl do světa literatury, divadla a umění? Byli to rodiče, učitelé, nebo sis hledal cestu sám?
Máma s tátou vždycky hodně četli, knihovna našich byla plná detektivek a historických knížek. A asi proto jsem začal číst poměrně brzo. Mám spoustu vzpomínek na to, jak jsem chodil do knihovny, jak jsem si z výletů musel vždycky přivézt knížku nebo jak jsem si knihy vozil od babičky z Moravské Třebové. Čítával jsem kodovky (od zkratky KOD – Knihy odvahy a dobrodružství, oblíbená edice dobrodružné literatury pro mládež, pozn. red.) a jiné dobrodružné věci, hlavně Vinnetoua a další mayovky, a to často o dva roky dřív, než byl nejnižší doporučený věk. Co bylo pro čtenáře od devíti let, jsem četl už v sedmi, a tak…
Jako teenager jsem četl sci-fi a občas i zkusil nějaké sci-fi napsat. Že bych se mohl někdy psaním živit, mě ale tehdy určitě nenapadlo. Zlomem pak bylo jednoznačně založení divadla ve Zruči, to jsem začal objevovat nový svět.

Čekal jsi tak vysoká ocenění v případě svých prvních dvou divadelních her?
Je to hrozné, ale jo. Člověk byl mladý a myslel si, že je mistr světa. Když jsem jel s bráchou Pavlem do Plzně na vyhlášení Cen Alfréda Radoka, byl jsem si jistý, že si odtamtud tu cenu přivezu. A brácha mě v tom podporoval, říkal, že tam nejede proto, aby jen koukal, jak si pro ceny chodí cizí lidi. Na jednu stranu jsem pak měl radost, že jsem cenu dostal, na druhou stranu jsem byl smutný z toho, že to bylo „jenom“ třetí místo. A podobné to bylo i s cenou v Národním divadle. Nějakým způsobem jsem ji očekával, asi by mě zasáhlo, kdyby se to nestalo. Jak člověk stárne, tak takové věci už automaticky nepředpokládá…

V Rodinném sídle vystupuje někdy současně na scéně velký počet postav. Pomáhala Ti matematika nebo logické myšlení při komponování výstupů, aby se všechny postavy plynule zapojovaly do děje?
Nevím. To je dobrá otázka… Všechny hry a filmy a ty dlouhé a s mnoha postavami zvlášť musí být správně komponované a kompozice je v podstatě svým způsobem řemeslo. Člověk se musí umění komponovat naučit, bez toho se během psaní ztratí. Učí se to už na základkách ve slohu, ale bohužel to málo učitelů chápe a umí vysvětlit. Já rozhodně vím, že mi přírodovědné vzdělání vždycky hodně pomáhalo a pomáhá. Přírodovědně myslet znamená především dokázat rozlišit podstatné od podružného, umět věci řadit a organizovat. Mám pocit, že lidem, kteří prošli jen čistě humanitním vzděláním, občas tato schopnost chybí.

Tvé oceněné hry bývají zařazovány do kontextu českého dramatu 90. let minulého století. Jaké společné rysy mají s díly jiných autorů této generace? V čem jsou na druhou stranu odlišné?
Moji kolegové se tehdy potkávali ve škole, chodili se spolu dívat na stejná představení, vzájemně se ovlivňovali, jejich práce proto pak může vytvářet dojem nějakého společného stylu. Já jsem v tomhle proudu úplně nebyl. Začal jsem na DAMU studovat režii. Byla to druhá vysoká škola, nemohl jsem chtít po našich, aby mi ji platili. A tak jsem při studiu učil v Kolíně na soukromém gymnáziu, abych pokryl svoje životní náklady. Během druháku se narodila dcera Rozálie a já se musel postarat i o ni a její mámu. Studium režie znamená udělat absolventské představení do Disku, tedy několik měsíců se dennodenně věnovat zkoušení. To nebylo reálně možné, protože bych nemohl vydělávat peníze. Tak jsem přestoupil na dramaturgii a tím se z toho ročníku a z toho proudu vyčlenil, což může být důvod toho, proč jsou moje hry trochu jiné. Neměl jsem čas chodit do divadel jako ostatní, kteří pak psali hry určitým způsobem. Zůstal jsem někde vně toho proudu a dělal si ty věci po svém. A já mám prostě rád velké příběhy, velké příběhy se spoustou postav, velká témata. Jsem v podstatě velký romantik. Můj učitel, profesor Vostrý, dlouholetý ředitel Činoherního klubu, říkával, že poslední romantik. Kdysi vyšlo v časopise A2 nějaké zhodnocení toho, jak se psalo v 90. letech, a mě docela pobavilo, že mě nedokázali zařadit ani do jedné z těch pomyslných škatulek, tak mi vymysleli pátou, ve které jsem byl sám.

A to společné? Můžeme za obecný umělecký směr nadřazený celé této skupině zahrnující i Tebe označit posmodernismus konce 20. století?
Asi ano, jsem z té samé generace. Moje věci jsou snad postmoderní formou, ale v zásadě jsou klasické a vycházejí z klasické literatury. Jen výjimečně čerpají ze současnosti, protože současnost mě nebaví. Je v ní plno informačního šumu, těžko se člověk dostane k tomu podstatnému. Mám pocit, že skrze legendy, pohádky a historické příběhy lze k dnešku říct víc, že se dá snáz ukázat, kde a proč děláme chyby. Moje první hra Tristan a Isolda je příběh z artušovské Anglie, příběh milenců, nad kterými pořád visí katovská sekera, když se jejich láska prozradí, tak přijdou o hlavu. Prostřednictvím tohoto příběhu se o tom, co je skutečná láska, přátelství a důvěra, můžeš dozvědět mnohem víc než z banálních příběhů dnešních nevěr z nudy. Oblíbené téma filmů dneška: krize třicátníků a čtyřicátníků, kteří se věnují jen své práci a zábavám a nejsou schopni najít partnera nebo s ním vydržet. Ty filmy věrně a reálně ukazují, že se to děje. Ale už neodpovídají na otázku, proč se to děje a co s tím. Jsem přesvědčený o tom, že umění nemá jen zachycovat realitu, jen sebegeniálněji a sebepřesněji popisovat, že něco nějak je. To je zoufale málo. Umění má ukazovat, kudy z toho ven, jinak to není umění. Je tisíckrát lepší čistá zábava, která přináší lidem dobrou náladu než tzv. umění, které náladu kazí.

V Miletíně, v Památníku Karla Jaromíra Erbena jsem kdysi viděl Erbenovy rukopisné originály Kytice se spoustou škrtů, čmáranic a přepisování. Jeho verše znějí na první poslech jednoduše, hladce, ale ve skutečnosti to musel být dost namáhavý tvůrčí proces. Jakým způsobem píšeš Ty?
Jak kdy. Nejsem žádný zvláštní „nahazovač prvních nápadů”. Znám spoustu kolegů, kteří chrlí nápad za nápadem. To mi většinou nejde. Na druhou stranu si myslím, že mám dar již zmíněné kompozice, že umím utřídit nashromážděný materiál a příběh dobře vystavět. V každém případě u každého nového projektu platí, že nejhorší je začít. Teď pro Otáčivé hlediště v Českém Krumlově připravuju Barona Prášila. A ačkoliv jsem už někdy na podzim vytvořil šestistránkový koncept, natolik schůdný, že jsem se mohl sejít s výtvarníky a s autorem hudby a připravovat tu inscenaci jako celek, tak psát scénář jsem začal až teď. A začátek byl zase příšerný. Zase jsem si říkal, to je prostě v háji, to nedám. Červnová premiéra je už teď vyprodaná a ty si říkáš, ono to teď prostě nedopadne, já to nebudu schopen napsat a bude průšvih. A vždycky, když člověk cítí, že průšvih je za dveřmi, něco se stane, něco se nějak pohne… A jakmile se to pohne, tak už to většinou jede a to relativně rychle. Mimochodem, když začínám psát, beru si pořád papír a tužku. Jsem stará škola, nad kompem mě nic nenapadne… (z batohu vytahuje desky s koncepty připravované hry plné škrtů a vpisků, a vysvětluje na nich svůj tvůrčí proces). Je to takové načrtávání, gumování, přepisování, škrtání… tyhle úplně škrtnuté části znamenají, že už je to v počítači, že už je to vyřešené… Z hlediska psychologie je možná zajímavé, že se to pořád snažím držet na jednom, dvou papírech. Přestože je to ve výsledku na počítači šest, sedm stránek, já potřebuju držet ten formát na malé ploše, což na počítači nejde. Potřebuju si to otočit, připsat třeba něco do oblouku, spojovat jednotlivé kousky šipkami a tak…

Po uvedení Rodinného sídla ve Stavovském divadle se strhla vlna negativní kritiky, podle mého názoru ne vždy zcela oprávněná. Chyběl mi tu kromě jiného základní předpoklad kritiky, vstřícnost k autorovi, tehdy ke všemu ještě de facto začínajícímu. Jak snášíš kritiku svých děl?
Špatně, asi jako každý… Člověk si časem na některé věci zvykne, ale tenkrát jsem na to nebyl připravený. Nevydýchal jsem to, na čas jsem úplně divadelní prostředí opustil. Ten jevištní výsledek si sice kritiku zasloužil, ale mě překvapilo, že kritici nebyli schopní odlišit problémy textu a problémy inscenace, nejspíš můj text předtím ani nečetli… Bylo zvláštní, že kritici zpochybňovali práci soutěžní komise, jejímž předsedou byl Milan Uhde a členy další výrazné osobnosti, např. Vlasta Chramostová. Ta inscenace nebyla dobrá, byla příliš akademická a intelektuální a já jsem tam opravdu chtěl mít Rusáky, kteří do sebe ládují vodku, rozbíjejí sklenice a jsou schopni pak skončit někde na seníku – to, co se vždy vyprávělo o Petru Velikém, a tak dál. A ono to bylo takové spíš francouzské než ruské. Byl tam dětský balet, v projekci přistávalo letadlo, pro mě dost zbytečné věci. Ty základní, pro Rusko typické tam naopak chyběly. Oni mě vlastně na začátku zkoušení ani moc nechtěli. A když jsem tam přišel, už se nedalo moc dělat. Hana Ševčíková hrála svojí roli úplně jinak, než jsem ji napsal. Když jsem jí to řekl, změnila to, začala hrát úplně jinak, ale pak mi po zkoušce říkala: „Víš, co mě nejvíc štve? Že mi k tomu režisér neřekl vůbec nic. On to vůbec nevidí.“ Navíc celé tehdejší umělecké vedení v Národním končilo a kritici chtěli dát najevo, že je nejvyšší čas, že to dělali a dělají blbě.

Která inscenace Tvé hry byla naopak povedená? Tristan a Isolda se uváděla hned v několika českých divadlech...
Třeba opavská inscenace Tristana mě bavila, tam se mi to líbilo. I v Ústí to bylo relativně slušné, dobře herecky obsazené a se spoustou dílčích nápadů, ale i tam jsem měl dost výhrad. Co bylo skvělé, byla scénografie, na jevišti písek. Zajímalo by mě, co si o tom mysleli technici, kteří tam ten písek museli navozit a pak ho zase uklidit, ale pro vyznění hry bylo to pískoviště super. Byla to vlastně mořská pláž. S tím se dá dělat spousta věcí, herci jsou pak od písku autenticky špinaví… Ale zpět k otázce. Za povedené inscenace svých her považuju především ty, které jsem si režíroval sám. Ono je to pochopitelné. V Čechách se pořád čeká, že někdo napíše geniální divadelní hru, kterou budou všichni hrát, ale ono to není možné v systému, jaký tady panuje. Shakespeare nebo Molière nikdy nepřinesli hru, která by byla rovnou k hraní a vydání. Oni přinesli něco, co začali zkoušet, během zkoušení text upravovali, pak ho nějakou dobu hráli před lidmi a podle toho, co fungovalo, nebo nefungovalo, ho dál předělávali a až potom, co ta hra byla naprosto vyzkoušená jevištěm, ji vydali knižně. To je jediný možný postup jak vytvořit dobrou divadelní hru. V Anglii to vědí, proto tam dobré hry vznikají i dnes. A navíc ještě, v současné době, na rozdíl od toho hodně mluveného, shakespearovského nebo molièrovského divadla, divadlo vstupuje do konfrontace s filmem a musí nabídnout něco, co film neumí. Živý zážitek. Nestačí mluvené slovo, je potřeba živá hudba, překvapivé a výrazné výtvarné řešení, taneční nebo akrobatické cirkusové výstupy. Aby něco takového vzniklo, musí se na to myslet od začátku, nestačí jen psát dialogy. Hra, kterou považuju za jednu z těch úplně nejpovedenějších, které jsem dělal, se jmenuje Gulliver´s Trek. Gulliverovy cesty jsou pro dnešního čtenáře velmi nudná záležitost. Ale fantastická dobrodružství, která Gulliver zažívá, jsou velmi obdobná těm, které zažívají hrdinové kultovního seriálu Star Trek. Taky objevují nové světy a střetávají se s neznámými kulturami. Gulliver na moři, posádka Enteprise ve vesmíru. Když mě napadlo spojit děj toho starého románu s fenoménem Star Treku, vynořil se mi v hlavě zvláštní příběh, takové sci-fi a love story současně. Přidal jsem staré anglické a irské námořnické písničky, které se na jevišti hrají naživo, a výsledkem je pro mě stylově velmi zábavná věc, která soudě podle reakcí a dopisů diváků nebaví jen mě.

Jaké knihy nebo filmy Tě v životě nejvíce zaujaly a mohl bys je doporučit?
Víš, že nevím? Ono se to hrozně moc proměňuje a já navíc hodně zapomínám. Rozhodně jsou věci, které mě ovlivnily a k nimž se vracím pořád, a kdybychom se asi bavili normálně a nedělali rozhovor, tak se vynoří samy od sebe. Možná bych si vzpomněl na něco, co jsem viděl nedávno, třeba seriály Homeland, Vikings nebo True Detective, nebo naopak na něco, co jsem viděl v dětství a je to pro mě pořád zásadní. Dělal jsem třeba spoustu dobrodružných věcí. Například v Krumlově před Otáčivým hledištěm se představení musí dělat hodně akčně. Nemusí se tam čekat, až se přestaví kulisy, prostě otočíš diváky na jiné místo a jedeš dál. Nikde jinde takhle vlastně pracovat nejde. U těchhle kousků jsem si uvědomil, jak moc mě třeba jako tvůrce ovlivnili Dobyvatelé ztracené archy a Indiana Jones vůbec. Takových klíčových věcí je víc a překvapivě často to jsou docela „béčkové” záležitosti. Na druhou stranu může být inspirací třeba i Dostojevskij, jako tomu bylo v případě Rodinného sídla. A miluju Salmana Rushdieho. A nedávno jsem četl Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové. To je, myslím, román, na který česká literatura čekala.

Byla o Tobě už napsána a obhájena bakalářská práce, jsi součástí otázek u státnic, vstoupil jsi do literárních příruček. Je čas na bilancování?
Ne, ne, moje žena, která je o čtrnáct let mladší, mi to nedovolí... Já se musím furt chovat mladě (smích). Člověk musí čas od času bilancovat, zamyslet se nad tím, co se událo a co by měl a chtěl dělat dál, ale nikdy ne ve smyslu konečného součtu. Jestli něco vím, tak to, že nechci nikdy do důchodu.

Jak s odstupem času vzpomínáš na iniciování divadelního dění ve Zruči? Jak se povedlo dát lidi dohromady?
Bylo nám osmnáct, devatenáct, sjížděli jsme se do Zruče jen na víkendy a říkali jsme si, že je na nic jen obrážet hospody a čas od času si zahrát nohec. Byl to asi Petr Vrzáček, který navrhl, že bychom mohli hrát divadlo, že se zná s někým, kdo to umí zařídit tehdy ještě v divadle, které existovalo v Sázavanu, a tak jsme ho začali dělat. První hra byla v podstatě překopírovaný Cimrman – Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Až další, myslím, že koláž z textů Voskovce a Wericha, byla autorským dílem. To už jsme nějak stavěli a vymýšleli my všichni společně. Ze začátku nás bylo asi šest, postupně se zapojovali kluci, co se vraceli domů z vojny, jako Šobul (Luboš Lejnar) nebo Duchy (Jarda Duchan), řeka nám přinesla Ježu (Petra Dudka), pak se přidávaly i mladší ročníky. Takhle s námi začal i brácha Pavel, který pak po nás převzal štafetu. Dělal divadlo v bývalém kině a vlastně ho dělá ve Zruči pořád.

Pověz také něco o svém koníčku, jímž je cestování.
Ono toho zase není tolik. S výjimkou jednoho delšího výletu do východního Turecka jen Evropa. Miluju Španělsko. Moje žena je poměrně velmi dobrý a zdatný sportovní lezec, takže naše dovolená je vždy taková kombinace společných treků v horách, jejího lezení, při kterém ji já jistím, a mých návštěv památek, především církevních, kde jistí zase ona mě.

Jaký je Tvůj vztah ke Zruči a kraji středního Posázaví?
Jsem tady doma, mám tu přátele.

Zdeněk Jecelín

dramatik, prozaik, televizní scénárista a divadelní režisér

Narodil se 26. 4. 1969 v Moravské Třebové. Vyrostl, mateřskou a základní školu vychodil ve Zruči nad Sázavou. Vystudoval matematiku a chemii na Pedagogické fakultě UK v Praze a činoherní dramaturgii na DAMU. Učil na soukromém gymnáziu v Kolíně. Jako dramaturg začínal v Městském divadle v Mladé Boleslavi a v Divadle v Celetné. Vedl soukromou Divadelní školu v Kolíně. V letech 2005–2013 byl uměleckým šéfem souboru Malého divadla v Českých Budějovicích. Nyní pracuje jako vedoucí scénárista zábavně vzdělávacího seriálu TvMiniUni, který vysílá Česká televize – Déčko. Je autorem mnoha divadelních her. Jeho prvotina Tristan a Isolda získala 3. cenu Nadace Alfréda Radoka. Další hra Rodinné sídlo obsadila 2. místo v soutěži o původní hru pro Národní divadlo a byla uváděna v roce 2002 ve Stavovském divadle. Poměrně velkého diváckého úspěchu dosáhly inscenace Dr. Jekyll a Mr. Hyde (napsal s bratrem Pavlem), Divoký tygr přeskakuje strž, Pták Ohnivák a lišák Zorro a Gulliver´s Trek, které i režíroval. Napsal tři hry pro Otáčivé hlediště v Českém Krumlově, poslední z nich Baron Prášil bude mít premiéru v červnu tohoto roku. Píše i prózu, román z artušovské Anglie Tři sta panen pro říši vydalo nakladatelství Alpress, dobrodružný fantasy román s prvky hororu Blíženci z ledové pouště vyšel v nakladatelství Mladá fronta. Je ženatý, má dceru Rozálii. Mezi jeho koníčky patří cestování, sport a španělština.

Vydáno ve Zručských novinách - březen 2015