Ani v letním dvojčísle nechybí rubrika Osobnost měsíce. Navíc, osobnosti tu představíme rovnou dvě, abychom dostáli rozšířenému formátu tohoto vydání. A protože končí doba dovolených, prázdninových cest a často i nezapomenutelných zážitků z nich, vybral jsem dvojici cestovatelů, jejichž dobrodružný a nejistý podnik v zemi, „kde zítra už zase znamená včera“, jsem ve Zruči před lety denně sledoval na internetu s napjatým očekáváním. Sjet na nafukovacím gumovém člunu stovky kilometrů těch nejzajímavějších partií evropského veletoku – Volhy a vodácky tak pokořit významný symbol Ruska, to už vyžaduje velkou dávku cestovatelského nadšení. A byla to cesta se vším všudy, okamžiky cestovatelské euforie z poznávání neznámého střídaly velmi nepříjemné chvíle. Oba se neutkali jenom s vodou, větrem, bouří, komáry, zdravotními problémy, zloději a ztrátou pasu, jejich největším protivníkem byla korupce a zvůle byrokratického aparátu postsovětského Ruska. Těžko do novin vybrat ty nejzajímavější historky, které i po dvanácti letech, jež od jejich výpravy uplynuly, vesele sypou z rukávu jednu za druhou. Konečně, o jejich cestě si můžete přečíst v deníku Milana Leopolda doplněném zajímavým fotografickým materiálem (www.raft.cz), který není jen pouhým dokumentem o cestě a plavbě, ale inteligentní sondou do svérázu ruské mentality, poutavým obrazem života kolem Matky Volhy, přírodních zajímavostí, historických památek a kulturní historie Povolží vůbec. Malou ukázku z něj přetiskujeme v tomto čísle novin. Věříme, že cestovatelská beseda s oběma protagonisty této „velké ruské výpravy“ ve Zruči na sebe nenechá již dlouho čekat.
Jaké byly vaše cestovatelské a vodácké zkušenosti před cestou na Volhu?
ML: Nějaké zkušenosti už byly. Rok předtím jsme byli na Kamčatce. To bylo na pět, šest týdnů. Ještě předtím byly nějaké menší výpravy, třeba Sýrie s Jordánskem, Turecko nebo Thajsko. A na vodu jsem jezdil hlavně v Čechách. O prodloužených víkendech na jaře, když je hodně vody, jsem s partou jel taky na slovenský Hron.
ZK: Já jsem projel celou Skandinávii. To jsem jezdil sám vlakem, třeba na měsíc. Byl jsem tam dvakrát, třikrát za sebou, v jižním Finsku, Švédsku, pak v severním a středním Norsku. Vodu jsem jezdil také po Čechách. Nejobtížnější bylo sjíždění Vavřineckého potoka, což je na některých úsecích obtížnost WW IV (z angl. wild water – divoká voda, stupeň IV – velmi těžká, pozn. red.).
Jak se zrodil ten nápad sjet na gumovém člunu zn. Orinoco nejdůležitější partie nejdelší evropské řeky?
ML: Ten nápad vznikl, když jsme zpracovávali video z Kamčatky a vytvářeli jsme filmový dokument o naší cestě. Říkali jsme si, co příští rok, že bychom si mohli dát nějakou evropskou řeku...
ZK: No řekl bych, že to vzniklo trošku jinak (smích). Bylo to tak, že jsem někde prohlásil, že by nebylo marné objet na lodi celou Evropu podél pobřeží. Volal jsem Milanovi, že půjdeme do hospody a že to probereme. Když jsem mu řekl, že objedeme celou Evropu, prohlásil, jestli jsem se nezbláznil, že toho je moc, a navrhl právě nějakou dlouhou řeku – Jenisej nebo Ob. Jenže pak zjistil, že obě řeky tečou od jihu k severu, že bychom vlastně končili někde v zimě a že už by tam mohlo být chladno. Takže jediná dlouhá řeka, která teče ze severu k jihu a je dostupná, je Volha. Takhle k tomu došlo. Pokud jde o délku výpravy, tak jsme tomu nechali volný průběh. Dohodli jsme se, že dáme na lodi, co půjde, a že bychom to chtěli jet od pramene do Astrachaně, kde začíná delta ústící do Kaspického moře.
Volha je ale dlouhá přes 3500 km...
ML: Vodácky jsme jeli hlavně ten začátek, pak jsme se pohybovali i vlaky a autobusy. Ono je to potom stejně samá přehrada, kde se moc jezdit nedá, takže jsme jeli hodně až ten spodní úsek od Volgogradu.
ZK: Tam dole jsme jeli odvodňovací kanál Achtubu. Začíná od Volgogradu a teče až do Astrachaně a je to taková meandrující, do pískovců zaříznutá, patnáct metrů široká říčka, takový malý Grand Canyon. V pískovcích tam jsou patrné historické vrstvy. Je to taková paleontologická čítanka, kde jsem našel i žebro z velblouda, které jsem nechal cestou zpět v moskevském muzeu otestovat, a říkali, že je ještě z doby Zlaté hordy (od 13. stol. součást mongolské veleříše na území východní Evropy a Sibiře, pozn. red.).
Člun jste si koupili, nebo jste sháněli nějakého sponzora?
ML: Měli jsme ho zapůjčený od sponzora.
ZK: Zavolali jsme do Gumotexu Břeclav, jestli by nám nepůjčili loď. Nějaký manažer říkal: „Přijeďte, domluvíme se.“ Přišel takový mladý, aktivní vodák a říkal: „Hele, kluci, jestli chcete jet nějakou divokou vodu, tak to mě vůbec nezajímá, protože já ji jezdím pomalu každej tejden. Tak mi řekněte nějakej nápad, co byste chtěli, a my jsme řekli, že bychom jeli Volhu. On se na nás tak podíval jako na debily a řekl: „Tak takový blázny jsme tady ještě neměli. Jo, v pohodě, vemte si tady, co chcete, napište pak o cestě nějakej článek a přivezte mi nějaký fotky.“
Jaké byly ty nejpříjemnější okamžiky, na které rádi vzpomínáte? Jaká místa vás zaujala?
ML: Pro mě to bylo setkávání s těmi obyčejnými Rusy. Chovali se k nám moc hezky, zvali nás k sobě, dobře se s nimi povídalo, bylo to prostě zajímavé. A líbilo se mi tam, kde jsme vyplouvali – jezero Volha a Valdajská vrchovina. Tam je v okolí hodně jezer, břízy, malebné ruské vesničky, dřevěné domečky. Prostě jak z Mrazíka...
ZK: ...a jejich poctivost, někdy až divná poctivost, protože jsme byli třeba v krámě, já jsem si tam koupil chleba a nechal jsem jim dýško třeba dva ruble, ani ne, a odešel jsem pryč. A najednou koukám, jak za mnou běží prodavačka, celá uřícená, a vrací mi je zpátky. Opravdu, tam by vás neokradli. V Moskvě a v Petrohradu, tam vás okradou i policajti, ale na těch vesnicích nikdy. A pro mě asi nejsilnější a nejemotivnější zážitek byla socha Matka – vlast (celý název: Matka Vlast volá – 85 metrová socha, součást památníku Bitvy o Stalingrad, pozn. red.) ve Volgogradě. To byl neskutečný zážitek! Vzpomínám, jak jsem vystoupil z tramvaje a podíval se nahoru, na tu obrovskou sochu. To bylo fakt super. A z těch přírodních zajímavostí to byly štoly v Carycinu, což je takové malé klášterní městečko, kde se údajně narodil nebo žil car. Oni ho odtamtud vzali na výchovu a myslí si, že právě v těch štolách se údajně měla nacházet ztracená carská knihovna.
A naopak, ty nejméně příjemné chvíle, které vám komplikovaly cestu a časem byly jistě zahlazeny? Dočetl jsem se ve vašich denících o komárech, bouři, těžké alergii po slunečnicových semínkách, o ztrátě pasu...
ML: Tyhle události, byť třeba nepříjemné, mi nějak nevadily. Mně v Rusku prostě spíš vadila taková ta papírová buzerace, bumážky, potvrzení a policejní kontroly. Protože jsme rozhodně nevypadali jak typičtí Rusové, tak vznikl problém. Zastavovali nás a kontrolovali, protože jsme vypadali exoticky, zvlášť Zdenda se svými vlasy.
ZK: Pro všechny jsem byl hned narkoman (smích) a hned pomalu nahatý. Furt mě kontrolovali pod samopalem, jestli u sebe nemám drogy. Tohle bylo nepříjemné.
Řeku jste měli možnost poznat téměř celou, od pramene skoro až po ústí. Dokázali byste říci, co je pro ni typické, vystihnout nějaký jednotící element?
ZK: Volha, to je praní koberců – celostátní dny praní koberců. Jedeš třeba čtyři dny a vůbec nic a pak jedeš jeden den a na březích se všude perou koberce. Přijedou rodiny a perou koberce. Měli tam dokonce nějakou motorku s přívěsem a v tom nalitou vodu a prali to přímo v tom přívěsu. Jinak je pro Volhu typické a asi na jiné řece vůbec není a ani nebude to, že voda je na celém toku pitná. Když jsme vyjížděli z jezera a přijeli jsme na řeku, ptali jsme se, jestli je Volha pitná, a oni říkali: „Jo, tady voda ještě pitná je, ale dál, tam už pitná není.“ Přijeli jsme do Rževi, kde jsme se ptali taky. Říkali: „Tady voda ještě pitná je, ale dole, tam už prostě není. To samé v Tveru a pak jsme po třech měsících přijeli do Volgogradu, který je až po 3 000 km. Potkali jsme nějakou babičku a ptali jsme se, jak je to tam s vodou a ona: „No, minulý rok tady netekla voda, tak jsme normálně pili vodu z Volhy.“ Ale je pravda, že Volha je hodně čistá, že teče přes pískovce a vápence a má velkou samočisticí schopnost. To snad ani žádná jiná řeka nedokáže. I dole, ve Volgogradu byly pláže, tobogány a vidět tam bylo snad na dva metry do hloubky. Úplně úžasné!
ML: Na druhou stranu si Rusové hlavu s ekologií moc nelámou. Dole, na přehradách jsme viděli odstavené lodě, přívěsy za lodě, které tam nechávají shnít. Občas byla vidět i roura vypouštějící nějakou tekutinu...Typické byly taky místy hodně vysoké břehy a pak, co se mi vybavuje, na horním toku, to byla obrovská spousta kostelů, ale zřícených. Jimi byl horní tok hodně lemovaný. Jak jsme jeli, vypadalo to malebně. Když nebyly nijak daleko, tak jsme se na ně šli podívat. Bylo mi líto, že nechávají tak krásné stavby zpustnout.
Jistě jste se mnohokrát setkali s typickou ruskou pohostinností. Vzpomenete si na nějakou situaci, kdy vás lidé přijali k sobě domů?
ZK: Toho bylo hodně a vždycky to bylo spojené s nějakou veselou historkou, vždycky se tam něco veselého přihodilo. Třeba když jsme jeli z Rževi, seznámili jsme se s jedním učitelem houslí, který byl na Volze se skupinou svých studentů, a on nás pozval k sobě do Tveru. Že až tam budeme, ať se mu ozveme. V Tveru jsme našli sídliště, kde bydlel. Přišli jsme k nim a ptáme se, jestli se u něj můžeme vykoupat, a on říká: „Teď ne, už asi osm dní nám neteče teplá voda, ale už jsem včera volal na teplárny a dneska by nám ji měli pustit.“ My jsme se šli projít, a když jsme se vraceli zpátky na sídliště, bylo tam obrovský jezero vařící vody, prostě celé sídliště bylo pod vodou. A on nám celý šťastný oznamoval, že už teplou vodu pustili, že se můžeme jít vykoupat. To jsme se pak nedivili, že ji pouštějí jenom občas. A večer nám celá jeho rodina hrála na housle a bylo to úžasné.
To jsme také v Ugliči sháněli ubytování a seznámili jsme se s nějakou slečnou a s její maminkou. Nabídli nám, že bychom mohli přespat u její sestry o kus dál někde na chalupě a že se prý ráno zase po místní říčce dostaneme do Ugliče k památkám. Chaloupka to byla krásná, paní nám ukazovala starou pec, v níž se myly, když byly malé. A to tím způsobem, že daly do pece kastrol s vodou, zatopily a do kastrolu, dovnitř do té pece si vlezly a byly tam jak v sauně. Zajímavé bylo, že ta říčka, která tam před nimi tekla, byla minerální, měla bublinky a byla jemně perlivá. My jsme se přeptali, jestli se opravdu po ní dostaneme zpátky do Ugliče, k památkám a ona říkala: „Jo, určitě, já už tu bydlím odmalička, není to daleko, kousek pojedete a vyjedete přímo proti nim. Ten „kousek“ bylo nějakých patnáct kilometrů, motali jsme se tam mezi poli a vyjeli jsme asi tři kilometry pod Ugličí, takže jsme to pak museli rvát proti proudu a navíc všechny ty památky byly na druhém břehu (řeka tam byla široká tři čtvrtě kilometru). Museli jsme pádlovat na druhou stranu, a když jsme byli asi tak v půlce, přiřítil se obrovský parník s výletníky, kteří tam jezdí za památkami. My na gumové lodičce a proti nám ta šílená obluda. Mikrofonem na nás začali volat: „Pakíňte sudachódnyj karidór!“ (Opusťte plavební koridor!, pozn. red.). My jsme si s Milanem málem vykloubili ruce, jak jsme hákovali, a pak se to monstrum prohnalo těsně kolem nás.
Jak reagovali místní, když přišla řeč na Českou republiku?
ML: Povědomí o ČR tam mají. Omlouvali se nám za šedesátý osmý. Ti, co tady po okupaci sloužili, na to dost vzpomínali, jak to tady bylo krásné, a nechápali, proč my, z České republiky jedeme na dovolenou do Ruska, když naše vesnice vypadají řádově líp než ruská města. Ale v jedné vesnici na nás nadšeně koukali, pomalu jak na mimozemšťany, to jsem měl pocit, že jsme první cizinci, kteří tam od války přišli.
ZK: Jednou jsme jeli a na břehu nějaká rodina dělala šašlik, pařili tam a my jsme se jich šli na něco zeptat. Chlápek byl trochu připitý, a když zjistil, že jsme Češi, tak se nám také začal hrozně omlouvat za to, že tady byl a že vlastně ani nevěděl, kam jede, že byl jenom voják. Prostě ho jen posadili do tanku a řekli mu, že je tam konflikt a že oni tam musí udělat pořádek. Pak nám za to přinesl celou krabici vařených raků, což pro nás byla neskutečná dobrota.
Které tři věci byly při putování na Volze natolik důležité, že byste se bez nich neobešli?
ML: Sekerka, kotlík a zapalovač.
ZK: Jinak tam prakticky všechno seženeš. Tam jsou plané angrešty, rybízy, houby tam jsou všude... jo a prut. Jsou tam obrovské ryby a mraky rybářů.
Měli jste po tolika dnech a týdnech spolu ponorkovou nemoc? Jak jste se s ní vyrovnávali?
ML: Už jsem ji trošku měl a na sobě jsem to cítil. Pak jsem si trochu pomáhal třeba tím, že jsme spolu nebyli celý den, ale jeden šel na nákup a občas jsme se na chvilku oddělili a tak.
ZK: My se třeba s Milanem chytneme, ale já se strašně rychle otřepu a za pět minut jsem v pohodě. Nikdo jiný tam stejně není, tak přeci si nebudeme „dělat pakárny“. On tam byl problém se slunečnicovými semínky, že Milan mi tam málem umřel, nebo jsme dostali zprávu, že Milanova maminka na tom je nějak špatně. Ono se furt něco dělo, byly silné vnější vlivy, které nás zase stmelily dohromady.
Jak jste si sháněli jídlo?
ZK: S jídlem to byl opravdu největší problém. Ve vesničkách často ani nebylo co na prodej. Jednou, když jsme sháněli krám, ptali jsme se několika lidí, kdy se dostaneme do nejbližšího města. Říkali: „To je tady kousek, jen pár zatáček.“ My jsme jeli celý den a nikde žádné město. K večeru se nám podařilo dojet k pontonovému mostu, u kterého byl nějaký „magazín“, kde paní vybírala mýtné. Neměli tam vůbec nic. Jediné, co tam měli, byly tři krabičky cigaret, jinak vůbec nic, žádné potraviny. Tak jsme si koupili tři krabičky a jeli dál. Rusové na břehu Volhy občas dělali pikniky, připravovali šašlik, tak nás třeba pozvali. S sebou z domova jsme měli instantní potraviny, sušené mléko, vločky, těstoviny.
Jaký obrázek o Rusku jste si utvořili?
ML: Zážitky skvělé, ale protože už jsem byl v Rusku několikrát, tak jsem si po návratu říkal, v jaké báječné zemi já to žiju!
ZK: Prostě, obrovský kontrast mezi chudobou a bohatstvím! A ta obrovská poctivost! Oni i mafiáni jsou tam příjemní.
Podařilo se vám uskutečnit některý z vašich dalších individuálních cestovatelských snů, o nichž jste po Volze každý zvlášť mluvili? Cestu na Island, do Grónska, výstup na Mont Blanc nebo nějaké další cíle?
ZK: Mont Blanc nevyšel vyloženě kvůli špatnému počasí. Cítil jsem i únavu, protože u mě neproběhla úplně dobře aklimatizace. Spal jsem bohužel ve větší výšce, než jsem měl, proto jsem měl problémy, abych se srovnal. Došli jsme ale na poslední stanici pod vrcholem, ráno jsme chtěli vyrazit nahoru, ale hrozně se zkazilo počasí, začalo sněžit a byla obrovská mlha. Jakmile jsme vyrazili, přišli horští vůdci, abychom šli okamžitě všichni zpátky. Takže z toho sešlo, nechali jsme to na jiný rok, ale zatím jsme se k tomu ještě nedostali.
ML: Já jsem odcestoval na půl roku na Nový Zéland a pak to byla předmanželská cesta s manželkou na Krym. Tehdy to byla ještě součást Ukrajiny a já jsem to tenkrát komentoval tak, že je to jako Rusko, ale bez té bumážkové buzerace. Bylo to tam komerční, ale jinak, než jsme tady zvyklí. Také mně to přišlo exotické. Byli jsme ve stolových horách, v klášterech, hrozně zajímavá byla bývalá ponorková základna kus od Sevastopolu.
Zdeněk Kolouch
horolezec, vodák a cestovatel
Narozen r. 1974 v Kutné Hoře, svobodný, otec tří dcer. Vystudoval Střední průmyslovou školu dopravní. Od r. 1994 působil jako výpravčí v železniční stanici Kácov a Praha, Odstavné nádraží-jih. V r. 1998 nastoupil na Generální ředitelství ČD, a.s., kde spolupracoval na projektech rekonstrukcí železničních stanic (např. rekonstrukce Prahy hl. n.) a dopravních staveb (např. modernizace trati Praha-Hostivař – České Budějovice). V letech 2011–2014 absolvoval se svými dvojčaty mateřskou dovolenou. Od r. 2014 působí jako specialista na železniční stavby u soukromé společnosti. V letech 2000–2010 cestoval po Evropě, objevoval především krásy rakouských a švýcarských alpských velikánů a skandinávských zemí, kde obdivoval panenskou přírodu a seznamoval se s místní kulturou a se životem domorodých Laponců. Zkušeností z těchto cest pak plně využil při cestě na Kamčatku, která se však lišila od těch předešlých tím, že byla první delší výpravou, kterou neabsolvoval jako jednotlivec.
Ing. Milan Leopold
vodák a cestovatel
Narodil se r. 1973 v Kutné Hoře, ženatý. Má syna a dceru. Vystudoval technickou kybernetiku na Elektrotechnické fakultě ČVUT. Oboru zůstal věrný, ať už pracoval na vývoji automobilové elektroniky, při programování bankovních aplikací platebních karet či v současné práci v aplikačním týmu vývoje nových mikroprocesorů. Pokud to finance dovolily, s nezbytným fotoaparátem a spacákem v batohu si začal plnit sny a navštěvoval pro něj exotické a turistickým ruchem nepříliš zasažené země. Tyto cesty vyvrcholily výpravami do Ruska, které absolvoval s dlouholetým kamarádem Z. Kolouchem. Poté, co ještě individuálně procestoval Nový Zéland, se oženil a těší se ze dvou dětí, následkem čehož cestování a ostatní koníčky dočasně ustoupily stranou a čekají na vzkříšení. Je členem zručského Fotoklubu.
Fota: fotoarchiv Milana Leopolda
Z deníku "Putování po Volze"
Plujeme – 26.07.2003
Ráno se se skupinkou moskvičů balíme a k našemu překvapení nás nabádají, ať po sobě uklízíme. Tento přístup je zde zatím velmi, velmi neobvyklý, normální je po břehu nacházet hromady odpadků. S novými přáteli se rozloučíme, neb naše pro divokou vodu určená loďka je výrazně pomalejší než jejich bajdarky a opět na řece osamíme. Projíždíme i největší peřejky na horním toku. Pro naši loď Orinoco je to sranda, ale pro loďky našich nových ruských známých to mohla být dost zajímavá záležitost. Řeka alespoň teče a my si můžeme odpočinout, nechat se unášet a spřádat plány, kam vyrazíme příště. Kocháme se i představou sjezdu africké řeky – zebry, žirafy a lvi okolo. Zas na druhou stranu – krokodýli a hroši nás odrazují. To spíš opět na Kamčatku a sjet si stejnojmennou řeku. Krajina zde začíná připomínat Českomoravskou vysočinu. Alespoň dostává jméno Valdajská vrchovina smysl. V okolí jsou krásné louky, břehy nejsou zarostlé kopřivami a jinými rumištními rostlinami. Buď byly kdysi (a možná ještě jsou) udržovány kosením a pastvou, nebo to příroda zvládá sama. Rozhodně se tu dobře bivakuje.
Rána a večery – 27.07.2003
Rána na místních loukách horského vzhledu jsou nádherná. Blbnu s foťákem, lítám bosky po loukách a fotím kytičky. Za jízdy čím dál více míjíme vesničky a v nich ruiny kostelů. Co prý nestihli zničit revolucionáři za občanské války, to dorazili obě bojující strany za světové války a komunisté je už pak pouze neudržovali. Stejně tak vypadá většina hrobů v jejich okolí. Sice mají všechny ohrádku, ale oplocují je většinou už jen bodláky. Pouze několik z nich je stále udržovaných. V Rusku se nejspíš udržuje jen těch pár nejvyhlášenějších historických památek, kam nejvíc jezdí zahraniční turisti – v Moskvě, Pitěru a možná i takzvaného Zlatého kruhu. Zbytek je odsouzen k pomalému konci v hromadě suti. Jedinou šancí jsou pro ně partičky nadšených patriotů, které si jednotlivé kostely berou v patronát a snaží se je zachránit. Večer zabivakujeme u druhé vodácké skupinky, kterou jsme doposud potkali. Jde o mladé adepty muzikantského řemesla, které jejich učitel hudby z obdoby naší konzervatoře vzal poprvé na vodu. Myslím, že na tohoto člověka může být Rusko hrdé. Dle přístupu k omladině soudím, že je skvělým pedagogem. Nejenže se snaží propagovat nové metody výuky, ale svým studentům dětem se věnuje i ve volném čase.
Ruský venkov – 28.07.2003
Ruská vesnice (alespoň zde v horním Povolží) zdá se býti odsouzena k vymření. Nemyslím tím úplný zánik těchto vesnic, ale po přirozeném odchodu posledních stálých obyvatel se zvolna přemění v chatové oblasti penězi oplývajících Rusů. V jedné z vesniček jsme potkali smutnou bábušku – poslední zde žijící stálou obyvatelku. Ono už teď je k vidění spousta opuštěných pomalu chátrajících dřevěných chaloupek. Dříve se prý po řece hodně obchodovalo, ale dnes se zdá, že většina zbylých obyvatel vesnic ani neví, co se děje ve vesnici o tři kilometry po proudu, o vzdálenějších ani nemluvě. Zrovna tak jsme očekávali, že uvidíme více známek dřívějšího hospodářského využívání řeky – přístavy, mlýny, apod. Ale vypadá to, že kromě příležitostného rybolovu a dovolenek strávených na břehu se Volha místními nevyužívá už dlouho. Místní obyvatelstvo se zvolna sestěhovává do větších sídel. Zas na druhou stranu máme pocit, že jsme v těchto městečkách viděli více kočárků a budoucích maminek než v bohaté Moskvě.
Milan Leopold
