Vystoupáme-li na základní umělecké škole do druhého patra, náš zrak upoutá sbírka diplomů rozvěšených přímo proti schodišti. Svědčí o mimořádné úspěšnosti zručské kytarové školy nynějšího ředitele Jiřího Fremla. Úplně nejvýš visí ocenění, která tu před dvaceti lety posbíral na soutěžích jeho syn Matěj, jeden z nejvýraznějších dětských talentů a nejlepších žáků této školy. Na rodině Fremlově je zcela evidentní, že jablka nepadla daleko od stromu, že rodičovské příklady tu působily mírou vrchovatou. Matějova cesta k domácím a mezinárodním úspěchům však byla mnohem těžší a tvrdší než u ostatních žáků. Kytara se totiž stala neodmyslitelnou součástí jeho dětství. Otec brzy rozpoznal synův hudební talent a vedl jej pevnou rukou přesvědčen o tom, že z něj jednou bude mít špičkového kytaristu. Hodiny a hodiny tvrdého tréninku přinesly své ovoce. Otcovské přání se i přes překážky, jež vysněné kariéře stavěly dětské touhy, pubertální léta, potýkání se s autoritami, školami a ostatními povinnostmi, začalo naplňovat. Podařilo se dosáhnout toho, že syn přijal touhu být nejlepším za svou a dělal pro to maximum. Úspěšně vystudoval hudební gymnázium, konzervatoř, Janáčkovu akademii múzických umění, nastoupil na stáž v německém Výmaru, zdokonaloval se v kurzech pod vedením mnoha významných osobností, jezdil po soutěžích a svůj obor ovládl nejen po umělecké, ale i odborné stránce absolvováním doktorského studia. S jakou hbitostí a lehkostí dokáže čistými tóny kytarových strun interpretovat náročné skladby, o tom se mohli přesvědčit návštěvníci při koncertech nejen v Evropě, ale i v daleké Číně nebo v Kuvajtu. Matěj Freml nezapomíná ani na své domovské město, kde pravidelně vystupuje s kytarovým duem Siempre Nuevo v rámci jednotlivých ročníků mezinárodní kytarové soutěže.


Nelze nezačít tím, jak jsi jako dítě nejprve prošel výukou kytarové hry u svého otce. V čem byl tátův přístup k Tobě jiný nebo zvláštní a jak jsi ho zvládal?

Otec mě učil od sedmi do dvanácti let. Pak jsem nešel na konzervatoř, ale na hudební gymnázium do Prahy, protože otec prošel studiem konzervatoře a nechtěl, abych ji také absolvoval. Když se v Praze v roce 1996 otevřelo hudební gymnázium, ihned toho využil a poslal mě na studia tam. Co se týká soužití s ním, tak občas to bylo těžké, protože nejen že jsem chodil na hodiny na ZUŠku, ale měl jsem hodiny i doma. Měl jsem v podstatě učitele jak ve škole, tak i doma. Když táta přišel po své výuce domů, já už jsem doma čekal a učil mě další dvě hodiny. Ze začátku jsem to bral jako povinnost, ale když mi bylo asi deset let, tak narůstal ten rozpor mezi tím být venku s kamarády, anebo zůstat doma a cvičit. A tehdy docházelo ke konfliktům, protože otec chtěl, abych cvičil, a já jsem zase chtěl být venku, a tak jsme spolu bojovali. Ale většinou vyhrával on. A díky tomu jsem pak začal vyhrávat soutěže. Byl jsem vždycky dobře připraven, kamkoliv jsem přišel, a bez problémů jsem se dostal i na hudební gymnázium. Z malého města jsem přišel do Prahy a u přijímaček jsem byl první.

Mladí zručští kytaristé byli vždy velmi úspěšní. Myslím, že lze mluvit o kytarové škole Jiřího Fremla. V čem spočívá její tajemství?

Já to vlastně nechápu, protože je to neuvěřitelné. Máme pět tisíc obyvatel, z toho táta vychoval tři generace kytaristů. Tři jsme se dostali na vysoké školy. Já jsem vystudoval Janáčkovu akademii, Eliška Lenhartová teď studuje ve Výmaru v Německu, Marie Cendelínová absolvovala Vídeňskou univerzitu a mnoho dalších jeho žáků vystudovalo konzervatoř, takže je to neuvěřitelné. Otec má nějakou metodu, která funguje. Je to dáno hlavně jeho autoritou. Podstatou jeho metodiky je to, že je na žáky tvrdý a vytrvalý. Samozřejmě opět dochází k rozbrojům, že děti chtějí utíkat. Na tom, že u toho vydržely, mají velkou zásluhu jejich rodiče. Ale zpětně, když se teď potkáváme po těch deseti, patnácti letech, tak všichni ti bývalí studenti a žáci na něj vzpomínají s láskou, i když to byl teror, a vlastně mu děkují za to, jak je připravil na život, protože všichni, co vynikli ve hře na kytaru, studují vysoké školy nebo mají výborné pozice v zaměstnání. Takže určitě to pro ně byl přínos.

Ty sám už také nějaký rok učíš na ZUŠce a zároveň na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Přebíráš nějaké prvky z jeho výuky?

Ano, já mám výhodu, že s ním teď učím, takže od něj stále čerpám. Občas navštívím jeho hodinu a inspiruju se, protože jeho zkušenosti jsou nenahraditelné. Co se týká vysoké školy, tam zase spíš čerpám od pedagogů na gymnáziu, na konzervatoři a na vysoké škole. Tam je to jiná úroveň. 

Po absolutoriu bakalářského studia na JAMU jsi v prvním ročníku magisterského studia odešel na roční stáž do německého Výmaru. Popiš tamější prostředí, jak jsi zahraniční pobyt zvládal po jazykové stránce?

Výmar má tu výhodu, že tam studuje mnoho Slovanů, jak studentů z Čech, tak i ze Slovenska, z Polska a z Balkánu. Takže zázemí pro nás, pro Čechy je tam výborné. Zároveň jsem již z dřívějška, když jsem jezdil na soutěže do Německa, znal pedagogy, kteří ve Výmaru vyučují, a už jsme o sobě věděli. Díky tomu jsem neměl žádný problém se tam dostat. Napsal jsem prof. Peringovi, jestli bych k němu mohl jít na stáž, a on mi odepsal, že samozřejmě. Ve Výmaru byla komunita kytaristů z Čech, kteří tam studují nebo studovali, a tak pro mě bylo velice jednoduché se do ní zapojit a nějakým způsobem tam začít žít. Němčina byla samozřejmě trochu problém, ale učil jsem se ji už od základní školy, kde nám lekce dával pan učitel Jarolím, tak ta jazyková připravenost byla dobrá. Stáž mi dala mnoho, otevřela mi oči.

Matej freml a Patrik Vacik Duo Siempre NuevoProšel jsi výukou u mnoha pedagogů, jak na školách, tak i v různých kurzech kytarové hry doma i v zahraničí. Na kterou osobnost budeš nejvíc vzpomínat?

Asi nejvíc mě ovlivnil v době mé puberty prof. Václav Kučera na hudebním gymnáziu. On mě vedl v tom nejbujnějším období puberty, kdy jsem byl na gymnáziu raubíř a dělal jsem různé věci, které by do mě člověk neřekl. On vlastně se mnou bojoval a za mě bojoval. Jelikož jsem vyhrával spoustu soutěží a byl jsem jedním z nejlepších žáků na gymnáziu, tak jsem toho samozřejmě jako puberťák zneužíval a choval jsem se různě. On i tak za mě před komisemi bojoval, když se jednalo o určitých věcech, protože věděl, že uvnitř jsem úplně jiný. Bylo to spjaté s tím, že jsem vlastně jako „maloměšťák“ přišel do Prahy už ve dvanácti letech, Pražáci se na mě koukali, že jsem ten „vidlák“ ze Zruče, a proto jsem si musel udělat nějakou psychickou bublinu, abych to vlastně přežil.

Kolik hodin denně jsi cvičil?

Cvičil jsem spoustu hodin. Když jsem měl čas, na konzervatoři a na vysoké škole, tak jsem cvičil pět nebo šest hodin. To byla opravdu tvrdá dřina. Vždycky když učím na vysoké škole, tak to přirovnávám ke sportovcům připravujícím se na nějaký výkon nebo ke kulturistům, kteří musí být zavření ve fitku a cvičí a posilují, aby jim svaly správně fungovaly. U nás je to spojeno ještě s těmi notami, s pamětí a s hudebním prožitkem. Tohle všechno člověk do sebe musí dostat. A to jinak nejde než dřít těch pět, šest hodin. Faktem je, že ten výsledek je pak znát.

Nebolí po tak dlouhém cvičení prsty?

Prsty samozřejmě bolí, jsou problémy s nehty, levá ruka má zase promačkaná bříška, ale tělo se vždycky nějak přizpůsobí. Člověk má nějaké období, kdy si dá oddych, což jsou většinou letní prázdniny. Co se týká dnešní doby, tak hraju hlavně komorní hru, mám duo a teď nově i kvarteto, kde naštěstí člověk nemusí tolik cvičit, protože nehrajeme zpaměti, ale z not. Od té doby, co se nám narodilo dítě, není už takové cvičení pět, šest hodin možné, protože člověk stráví s dítětem spoustu času.
Vím, že významný český klavírista Ivan Moravec si dával na prsty takový pozor, že chodil na houby v rukavicích. Jsi v tomhle směru podobně opatrný?
Člověk na to musí myslet, ale jak k tomu přistupuju vlastně už od dětství, tak už tam funguje nějaké to podvědomí, že si opravdu dávám pozor třeba na nehty. Musím zaťukat, že jsem si nehet nezlomil asi šest let. Nepracuju na zahrádce, nehrabu se v autě, takovým věcem se vyhýbám, ale vařím, myju nádobí a dělám všechny normální věci. Určitě u mě funguje to podvědomí, že si dávám pozor, i když na to nemyslím. V tomhle směru se chovám jako normální člověk.

Právě klavír jsi měl na hudebním gymnáziu jako druhý nástroj. Jak jsi ho zvládal?

To bylo taky pěkné (smích). Člověk vlastně cvičil na kytaru, k tomu se honil za holkama, byl v pubertě. S kytarou jsem se vyrovnal, věděl jsem, že chci něčeho dosáhnout, a teď jsem ještě měl cvičit na klavír. No a to se mi nechtělo, takže jsem chodil na hodiny nepřipravený. Ale nakonec jsem to vždy nacvičil, protože jsem měl výbornou profesorku, která chápala, že jezdím po soutěžích a nemám moc času. Vždycky před zkouškami si mě brala domů, kde se mnou čtyři hodiny dřela, abych to pak při zkouškách zahrál. Teď už na klavír zahraju Ovčáky a stupnici C-dur a to je celé (smích).

Na koncertech to vypadá, jako bys ani neměl trému. Jak ji zvládáš?

Tréma, to je velká otázka! Peru se s ní vlastně už od dětství a musel jsem se naučit k tomu nějak přistupovat. Mě vlastně asi vychovaly soutěže, kde byl člověk v prvním kole (byly tříkolové) se šedesáti soutěžícími, a do finále už postupovalo jen šest lidí. Člověk opravdu musel přijít, během deseti minut podat maximální výkon a přesvědčit porotu, že je jedním z těch, kteří mohou postoupit do finále. No a tam jsem se naučil, že je to vlastně svým způsobem něco jako divadlo. Člověk musí umět hrát a tou hrou, jakoby grimasami a tělem, musí umět přesvědčit porotu, že nemá strach, že se ničeho nebojí a že podává opravdu maximální výkon, i když se tak uvnitř necítí. Před každým koncertem i teď mám trému. A když přijdu na podium, tak se snažím hrou těla dávat najevo, že jsem absolutně v pohodě. Člověk to na mně asi nepozná, ale uvnitř se občas třesu jak dítě.

Může se stát, že při vystoupení praskne struna?

Máme nástroje, které stojí sto tisíc a výš a jsou tak spolehlivé, že tam u nástroje může prasknout deska, ale to jsou okolnosti, které se stanou jednou za čas. Člověk s tím nemůže počítat.

Několikrát jsi vystupoval na hudebním veletrhu v čínské Šanghaji. Jak je to vůbec v Číně s oblíbeností hry na kytaru?

Kytara je teď v Číně neskutečný boom. Patří mezi nejoblíbenější nástroje. Podle mě je to kvůli tomu, že je to jeden z nejlevnějších nástrojů. My tam jezdíme každoročně posledních pět let, někdy i dvakrát za rok. Vždycky v říjnu létáme na veletrh do Šanghaje, kde děláme reklamu značce Martinez. Tyhle kytary máme i tady v ZUŠ. U nás jsou na trhu nejlevnější a nejkvalitnější. Dovážejí se sem v tankerech a občas se stane, že přijede celý barel kytar a všechno je třeba popraskané nebo ohnuté od vlhkosti. Jinak veletrh trvá pět dnů, my nastoupíme do letadla s batůžkem, vystoupíme v Šanghaji, jdeme na podium, kde vezmeme jejich kytary a hrajeme na ně. Je to rozdíl, jejich kytary stojí jen kolem dvaceti tisíc, takže po hodině už trpíme, ale reklama je reklama. Po vystoupení nám firma třeba ještě zařídí turné po menších městech (s počtem obyvatel kolem dvou milionů) a zde jsme pak ještě také učili malé děti. Takže jsme se podívali na různá místa a měli jsme vlastně placenou dovolenou s tím, že jsme občas hráli a učili.

Pro varhaníka je takovým prubířským kamenem Johann Sebastian Bach, pro houslistu Niccolò Paganini, pro klavíristu Sergej Rachmaninov. Kdo je tím náročným skladatelem par excellence pro kytaristu?

Těžká otázka... Kytara se vždycky chtěla vyrovnat ostatním nástrojům, protože byla brána za lidový nástroj. A i teď na konzervatoři jsou kytarové třídy vedle akordeonu. To srovnání, že jsme lidový nástroj, je tam absolutně dané pořád. A vždycky jsme se chtěli ostatním nástrojům vyrovnat. Takže takového skladatele, jako jsi zmiňoval – Paganiniho, Bacha nebo Rachmaninova, my v podstatě nemáme. Ano, Bacha hrajeme, ale to jsou transkripce – přepisy třeba z houslových, klavírních nebo cellových not, takže vlastně přebíráme jejich repertoár. U Paganiniho je výjimka, že on sám hrál na housle i na kytaru. Napsal spoustu děl, kde jsou housle doprovázeny kytarou, anebo od něj máme i pár skladeb, které jsou určené jen pro kytaru. Pro kytaristy je podle mého názoru náročný ten skladatel, který sám neovládá kytaru jako nástroj a tím pro nás většinou připravuje technicky velmi obtížnou kompozici s úžasným hudebním obsahem.

Osobností se obvykle ptám na jejich koníčky, které je nějakým způsobem dále charakterizují. Jak je to s nimi u Tebe?

V pubertě jsme hráli florbal, na gymnáziu to byl vlastně jediný sport, kde jsme si nemohli moc zlomit ruce. Míčové hry jsme nehráli vůbec, protože jsme potřebovali prsty a museli jsme si dávat pozor na klouby. Takže jsme hráli florbal, ringo a běhali jsme. Pak jsme cvičili jógu a různé cviky, abychom se protáhli, a hodně jsme i plavali. Takže to tam měli docela dobře vymyšlené, i přes to, že jsme nemohli hrát míčové hry. Postupem času jsem si velice oblíbil turistiku. Kolem Zruče je nádherná příroda a turistické stezky. A teď každý rok rádi jezdíme do slovinských Alp. Po přestěhování do Dvouletek, kde jsou tenistové kurty, se vracím k tenisu, který jsem hrával jako malý, a v zimě je to samozřejmě lyžování.

A na závěr Tě poprosím o jakési vyznání ke kytaře. Čím je pro Tebe kytara? Co pro Tebe v životě znamená?

Postupem času jsem si k ní vytvořil lásku. Ze začátku to byl takový boj, kdy člověk vlastně bojuje se svou osobností a neví, jestli to chce vůbec dělat. Pak přišly úspěchy, což samozřejmě člověku dodá sebevědomí, chuť a motivaci. A postupně, když už jsem přestal jezdit na soutěže, kde je to opravdu jako sport – že přijdeš, zahraješ, vyhraješ, nevyhraješ, střídá se zklamání nebo radost – a začal jsem koncertovat, tak přišla ta láska. Když člověk přijde na podium, zahraje a vidí pozitivní odezvu z publika, tak to je to pravé uspokojení duše muzikanta. Kytara je můj život. Samozřejmě je pro mě také velice důležitá rodina. Mám kytaru, potomka, rodinu a postupem času jsem si oblíbil i výuku. Ze začátku to pro mě bylo těžké, neměl jsem praxi a bojoval jsem s tím, jak mám vůbec učit. Člověk pomalu nachází ten systém nebo postup, jak pracovat se žáky, a to nejen tady na ZUŠ, kde jsou maličké děti, které tvoříme. To je opravdu kámen, který vlastně upravujeme a děláme z něj sochu, osobnost. A také se učím pracovat s už dospělými lidmi na vysoké škole, kde je to lehčí, protože tam se setkávám s hotovými osobnostmi, které jenom „přikrášlujeme“. Výuka na ZUŠ mi dává nejvíc, je to dost těžká práce děti přesvědčit a motivovat je k tomu, aby něco dělaly. A když se to povede, je to neskutečná radost, vidíš-li zájem u toho desetiletého dítěte, jak ho to baví, jak přijde domů a cvičí. Zvlášť v této době, kdy jsou samé tablety a počítače a děti nechtějí nic dělat...


k zivotopisuMgA. Matěj Freml, Ph.D.

kytarista a pedagog hry na kytaru

Narodil se 3. 11. 1982 v Teplicích. Je ženatý, má syna Tadeáše. Na kytaru začal hrát v osmi letech u svého otce Jiřího Fremla na ZUŠ ve Zruči nad Sázavou. V letech 1996–2002 studoval Gymnázium Jana Nerudy s hudebním zaměřením v Praze ve třídě prof. Václava Kučery, poté Konzervatoř v Pardubicích, kde v roce 2004 absolvoval u Petra Saidla. V akademickém roce 2007–2008 byl na stáži na Hochschule für Musik Franz Liszt v německém Výmaru ve třídě prof. Thomase Müllera–Peringa. V roce 2009 dokončil magisterské studium na Janáčkově akademii múzických umění v Brně ve třídě prof. Martina Myslivečka a doc. Vladislava Bláhy a roku 2012 zde úspěšně absolvoval i doktorské studium (Ph.D.) pod vedením prof. Barbary Marii Willi. V roce 2013 absolvoval ve Výmaru u prof. Thomase Müllera–Peringa studium Aufbau B v oboru komorní hudba. Zúčastnil se mnoha mezinárodních soutěží, kde získal řadu významných ocenění (Mezinárodní kytarové bienále Kutná Hora, Guitar Art Festival – Bělehrad, John Duarte Competition – Rust, Concorso Mercatali – Gorizia, Guitar Competition J. K. Mertz – Bratislava, Split Guitar Festival – Split a další). Dnes vyučuje na JAMU obor klasická kytara a zároveň učí na ZUŠ v Kutné Hoře a ve Zruči nad Sázavou. Od roku 2007 koncertuje doma i v zahraničí s Patrikem Vacíkem v rámci dua Siempre Nuevo (http://www.siempre-nuevo.com) a roku 2014 se stal novým členem Pražského kytarového kvarteta (http://www.pgq.cz).

  • 13
  • 15
  • 16
  • 19
  • 20-001
  • 22
  • 37
  • 377
  • 7
  • CIMG1848
  • CIMG1864
  • DSC00987
  • DSC01029
  • KONIKA2
  • MSF_10
  • MSF_5
  • MSF_8
  • Maly_Mates
  • Matej_freml_a_Patrik_Vacik_Duo_Siempre_Nuevo
  • S_holcickou_v_Cine
  • WP_20141017_017
  • WP_20150419_024
  • WP_20150419_028
  • WP_20150419_038
  • WP_20150605_002_1
  • k_zivotopisu
  • psb_10
  • psb_3
© 2020 Zručské noviny
Joomla Templates by Joomzilla.com