Zručské noviny

Jeho vystoupení na Zručských historických slavnostech si s dětmi nikdy nenecháme ujít. Dokáže nás spolehlivě pobavit, jednou jako statný rytíř s mečem v železném brnění, podruhé zase jako proslulý silák Frištenský žonglující s vidlemi, ohněm či sedmikilovou atletickou koulí. Dlouhou dobu jsem netušil, že tento šermíř a bavič v jedné osobě je v civilním povolání ve světě uznávaným odborníkem v oboru trénování zvířat, držitelem několika zahraničních ocenění, autorem mnoha odborných i populárních článků a tvůrcem dvou inovativních metod zdokonalujících trénink zvířat tzv. pozitivním posilováním. Svému oboru se léta věnuje jako pracovník Zoo Praha, kde trénuje zejména různé druhy exotických zvířat. Porozuměl si s lemury, nosály, lachtany, lamou, ledním medvědem, papoušky, prasetem, skunkem nebo koňmi a oni porozuměli jemu. Výsledky své trpělivé práce předvádí v hlavní sezoně nadšeným návštěvníkům zoo. Má zde také možnost hlouběji zkoumat chování zvířat a odborně spolupracovat s chovateli. Vedle svého hlavního povolání vede se svým psem Rozárkou divácky oblíbené přednášky o tréninku a chování psů určené všem – od dětí z mateřských škol až po vědce v oboru. František Šusta to s diváky výborně umí. Svůj obor dokáže prezentovat zábavnou formou, aniž by příliš slevil z odbornosti. Názorným příkladem toho je i jeho úspěšná kniha, v níž propojuje teorii s praktickými zkušenostmi s tréninkem zvířat. Vyšla pod názvem „Trénink je rozhovor" v minulém roce v nakladatelství Plot.

Trénink zvířat vychází z poznatků etologie, nauky studující chování zvířat. Měl jste možnost etologii studovat na Přírodovědecké fakultě v rámci studia biologie, nebo jste se k ní dostával jinou cestou?

To šlo spíše jinou cestou. V době, když jsem studoval Přírodovědeckou fakultu UK, samostatná katedra etologie neexistovala, vznikla až později. Byla katedra zoologie a já jsem původně studoval biologii – zeměpis a počítal s tím, že budu profesorem na gymnáziu. Tenkrát jsem si ale studium rozšířil o odborné předměty z katedry zoologie a měl jsem dvanáct zkoušek navíc. Doktorát (Ph.D.) jsem dělal na Zemědělské univerzitě, na ekologii a pak jsem se vrátil zpět na „Přírodovědu", kde jsem si dodělal ještě malý doktorát (RNDr.). Mám tedy doktorát z ekologie, nikoliv z etologie, což je trochu paradox, a během doktorátu jsem začal pracovat v zoo. A obor trénink zvířat jako věda, který dělám dnes, se v ČR studovat nedá, v rámci Evropy jen na úrovni nástavby nebo nějakého rychlokurzu. Na úroveň, Ph.D. se dá, pokud vím, studovat jen v USA. K tomuto oboru jsem se dostal až po šesti letech v Zoo Praha. V roce 2008 jsem dostal tuto funkci trenéra zvířat, předtím jsem tam pracoval jako vzdělávací pracovník.

Hovoříme spolu přímo na Vašem tréninkovém pracovišti v Zoo Praha. Přišla mě přivítat lama, která se tu volně prochází, ve výbězích jsem viděl malé prase, dvě exoticky vypadající slepice, kolem spokojeně pobíhá Váš pes Rozárka známý z televizního vystoupení. Jak vypadá Váš běžný pracovní den tady v zoo?

Moje práce v zoo je vyloženě praktická. Třeba dneska je to tak, že jsem ráno přišel do práce, dal jsem nažrat prasatům (smích), otevřel jsem lamě a řekl jsem si, že mám hodinu a půl na to, abych vyřešil nějakou korespondenci. Teď jsem si tady sedl a psal jsem žádost do Disney's Animal Kingdom (jedna z největších zoo na světě nacházející se na Floridě, pozn. red.), aby nám poslali nějaké informace o tom, jak se u nich pracuje s některými zvířaty, a do toho jsem zároveň chvilku psal nějaký článek. Ani jedno z oněch „papírování" není to, co bych dělat musel, aby zoo byla spokojená. Moje hlavní práce je dělat ukázky se zvířaty pro veřejnost. Na to jsem tu jediný kmenový pracovník a k ruce mám tři brigádníky. V hlavní sezoně dělám programy dvakrát denně pro veřejnost, v mimosezoně spolupracujeme s jinými rajóny na nácvicích se zvířaty. Spolupracoval jsem s lachtany na odběrech krve, dělal jsem s koňmi Převalského, účastnil jsem se na změně tzv. stereotypního chování ledního medvěda. Ale to není má hlavní práce, na to mám čas, když skončí hlavní sezona. Dneska jsem tu sám, brigádnice mají do konce měsíce odpracovaný limit, tak budeme se zvířaty procvičovat některé věci, abychom je uměli do hlavní sezony lépe. Pak pravděpodobně přijde veterinář. Bude to prostě praktické řízení chodu rajónu.

Dosud jste pracoval s velmi odlišnými druhy zvířat, od těch velkých – ledního medvěda, koně Převalského, přes lemury, prase, psy, papoušky až k opravdu drobným hlodavcům, jako je skunk, morče nebo myš. Kam až se dá v té hierarchii druhů směrem dolů při tréninku zajít?

Ono se dá celkem suverénně zajít až k rybám. Děje se to třeba ve velkých akváriích, kde jsou např. električtí úhoři. Akvárium se musí pravidelně čistit a elektrický úhoř je s každým dalším odchytem šikovnější a šikovnější ve snaze schovat se. Tam musí naučit elektrického úhoře nebo rejnoka, aby na signál přišel odněkud někam. Jsou situace, kdy tam dají podběrák a elektrický úhoř se v něm stočí a oni ho přendají vedle. I ryba se dá učit a nedávno bylo ukázáno, že tenhle trénink přes klikr (mechanická pomůcka k výcviku zvířat, pozn. red.) je možný třeba i u kraba. Tam se kombinuje tzv. operantní podmiňování (že se zvíře učí na základě úspěšnosti své akce) s klasickým (na základě pavlovovských reflexů), kde máte klikr. Když ten klikr cvakne, znamená to, že se zvířeti něco povedlo a přijde odměna. To je pavlovovský reflex a na to není potřeba extra inteligentní zvíře. To prostě dokážete vytvořit metodou: klik, odměna, klik, odměna. A jakmile máte vytvořený tenhle reflex, je vyhráno. Buď máte před sebou strašně inteligentní zvíře jako třeba border kolie, kterou může trénovat i člověk, který nebude úplně dobrý trenér, a ona se třeba desetkrát splete, ale při své inteligenci to nakonec nějak vymyslí, nebo máte proti sobě kraba, který ten pavlovovský podmíněný reflex pochopí úplně stejně, ale s ním holt musíte jít podstatně jemněji, protože mu nemůžete dát úkol na příliš velké přemýšlení, protože to nezvládne, ale musíte mu ten těžký úkol rozdělit na deset jednoduchých, aby byl vždy úspěšný a postupoval. Cestou klikr tréninků jsou tedy známy případy, že se takhle učí třeba myška, křeček, ryby nebo i slepice.

Před námi na stole stojí tří mezinárodní ceny, které jste obdržel loni. Jedna z nich Vám byla udělena za nápravu tzv. stereotypního chování u ledního medvěda, který se celý den kýval. Jakým způsobem se takové chování vysvětluje a jak trénink s ním probíhal?

Dneska se toto chování v zoo už vidí poměrně málo. Řekl bych, že ten lední medvěd neměl kontrolu nad tím, co se děje okolo něho, neměl důvod, proč by měl vnímat svět kolem sebe. Vždy v půl osmé ráno se postavil ke sklu ohraničujícímu výběh a kýval se, často až do půl čtvrté a pak usnul. Dělají to i některé děti v kojeneckém ústavu, že se dají do pohybu, začnou se kývat a z toho pohybu pak najednou usnou. On byl pravděpodobně nervózní z toho, co bylo okolo, svět ho moc nebavil, neměl moc důvod v něm být a utíkal jakoby do svého světa. Co můžete v takové situaci udělat, je to, aby ho svět okolo víc bavil a byl pro něj zajímavý, aby našel způsob, jak s ním komunikovat. Pokud mu tam naházíte hračky ve chvíli, kdy už se kýve, tak mu nejsou nic platné. Protože tehdy už je někde, kde ho to baví podstatně víc. Vy to musíte chytit před tou půl osmou, než se začne kývat, musíte s ním vytvořit nějakou komunikaci, které je schopen. Tato komunikace, která se vytvoří před tou půl osmou, se pak dá zavést i v té fázi kývací. On už má důvod si vás všimnout, a když je pak komunikace delší a lepší, tak začíná být víc vnímavý k věcem, které jsou kolem něho, např. i k těm hračkám, jichž si dosud nevšímal. Jakmile se tedy našly v okolí prvky, které by ho zajímaly, přestal mít důvod uzavírat se do sebe. Na to však neexistují jednoduché návody. My jsme jeho chování dokázali velice rychle zlepšit. Netvrdím, že jsme to vyřešili. Vytvořili jsme systém, kde se dalo pracovat dál. Ten medvěd byl v naší zoo jen zapůjčený na krátkou dobu. Vím, kde dnes je, vím, že to s ním není dokonalé, ale je to podstatně lepší.

Vzpomínám si, jak jsem kdysi v nějaké učebnici psychologie viděl obrázky šimpanzů ilustrující jejich mimořádné schopnosti učení – jak si z bedny pomocí tyče dokázali shodit zavěšené banány. Neláká vás zkoumat i tyto vyšší úrovně učení u primátů, trénovat více i je?

To je způsob tzv. učení vhledem. Lákalo by mě to, ale nemůžu si jen tak pro svou zábavu vymýšlet experimenty na zvířatech, o která se stará někdo jiný. Jestliže má mít trénink zvířat v zoo efekt, tak to nesmí být o tom, že jeden člověk si dělá tu zajímavou práci a všichni ostatní jsou ti čističi a krmiči. To prostě nejde. Být v zoo, to není jen obživa, to je především citová záležitost. S těmi zvířaty musí pracovat v první řadě jejich chovatel. Teprve, když on nestíhá nebo nechce, tak tam mohu na cizí zvíře nastoupit já. Když jsme spolupracovali na některých primátech, dělal to jenom chovatel a já jsem seděl za ním. Maximálně mám v ruce klikr a cvaknu, když vidím, že je potřeba odměnit, a chovatel to nestihl. Často tam figuruju jako konzultant. Není možné, abych chovateli, který je s těmi zvířaty v dennodenním styku, nechal jen tu nezajímavou práci a tu zajímavější, kdy se vstupuje do kontaktu se zvířetem, mu sebral.

V poslední době děláte pro děti na školách vystoupení o tom, jak se chovat v přítomnosti psů, jak zvládnout agresivitu zvířete, radíte také pejskařům na cvičištích. Pokud dovolíte jednu praktickou otázku, která se může týkat i jiných rodin, tak bych se rád zeptal na následující problém: Naše děti se u babičky velmi často vídají s pejskem, českým teriérem, který si na jejich přítomnost sice rychle zvykl, vodí ho na vodítku, hrají si s ním venku, stalo se však, že pes se dvakrát po dětech z ničeho nic ohnal a rafnul je do obličeje. Prý tehdy, když se k němu trochu sehnuly, nebo se mu podívaly do očí. Co byste v tomto případě doporučoval dělat?

Já toho psa neznám. Jestli je to vaše dítě a váš pes, doporučuju vzpomenout si, co to přesně způsobilo. Jestli to byl pohled do očí a ten pes předtím vůbec nevaroval a byl to jenom pohled do očí, tak bych v první řadě děti poučil, ať to nedělají. Jestliže ten pes předtím ani nezavaruje, tak to skoro zní, jako kdyby tam byla nějaká porucha toho typu, jako to mívají někteří zlatí kokři. U některých se objevuje tzv. syndrom Jekylla a Hydea. To znamená, že ten pes je dlouhou dobu v pohodě, vy ho máte na klíně, pak náhle ztuhne, podívá se na vás a najednou vás pokouše. Pak to rázem udělá „cink" a je zase hrozně v pohodě a chce pohladit. Někdy to bylo i u jiných plemen, ale vyskytuje se to především u zlatých kokrů, a to samozřejmě jen u malého procenta z nich. Je to víceméně o špatné komunikaci některých částí mozku. Tím, jak dneska některá plemena vycházejí z malého množství zakladatelů a kříží se mezi sebou, tak se někdy tyhle problémy objeví a já je znám třeba hlavně od těch kokršpanělů. To se pak těžko přecvičuje. Pokud by měl problémy s dětmi obecně, pak se to přecvičovat dá.

Vystupoval jste v zábavném televizním pořadu Show Jana Krause. Jak se Vám chtělo do tohoto typu pořadu, jehož cílem je všechno ostatní, jen ne seriózní představení výsledků Vaší práce? A jaké to bylo v zákulisí?

Já jsem tam šel až na podruhé. Nejdřív mi volali v pondělí, jestli bych tam šel ve čtvrtek, na to jsem jim řekl, že nejdu, protože to bylo dost narychlo, ať to zkusí někdy jindy. A oni to zkusili za tři týdny znova. To jsem říkal, že už se to nedá odmítnout. Tak jsme se v zoo domluvili, že půjdu. Na jednu stranu se mi hodně chtělo, na druhou stranu tu byly samozřejmě obavy. Ono to na scéně vypadá, že se Kraus snaží člověka dostat, ale já jsem měl celou dobu pocit, že mi strašně nahrává, aby byla sranda, a v zákulisí je to absolutně v pohodě.
Nebyli jsme domluvení na ničem, jen na jediném, že tam přivedu skunka a psa. Říkal jsem, že tam půjdu jedině za té podmínky, že ode mě nebude čekat show, ale že si zvířata procvičí sám. V zákulisí to bylo naprosto pohodové, vstřícné prostředí.
Jako člen šermířské skupiny Železní páni pravidelně vystupujete se svým bratrem na Zručských historických slavnostech. Kde jste se naučil šermovat, žonglovat a bubnovat?
Při přechodu na doktorát jsem zjistil, že mám najednou dost volného času a historické šermování mě zajímalo vždycky. Dostal jsem se k tomu přes bojové sporty, přes streetfighting, kam jsme chodili s bráchou. Přes tohle jsme se skamarádili se šermíři a r. 2000 jsme si udělali kurz a postupně jsme založili Železné pány. A pak vznikly historické slavnosti ve Zruči – Tempora historica. A ty první slavnosti konané r. 2001 stály hodně na dobrovolnosti, na paní Janatové, na nás a na našich kamarádech. Tenkrát jsme od města dostali jen asi 12 000 Kč. Jediné, co jsme z toho mohli zaplatit, byla kapela a dvě tanečnice. Nebylo na bubeníka, na žongléra a podobné věci, tak jsme říkali, že se to někdo musí naučit. Takže já jsem měl pak u rodičů ve Zruči u králíkárny položené pomůcky a vždycky, když jsem šel králíky krmit, tak jsem žongloval a pro slavnosti jsem se naučil i bubnování. Základy šermu jsme se s bráchou naučili v rámci týdenního kurzu, kde jsme si udělali základní výkonnostní stupeň. A kdybyste chtěli nějaké veselé historky...

Samozřejmě!

...tak my jsme chtěli po ročním tréninku přezkoušet a dostat vyšší výkonnostní stupeň. Přišli jsme tam s meči a oni nám zadali úkoly, co máme předvést, např. : Předveďte odzbrojení tesákem (delší jednoruční meč, pozn. red.) napravo, nejprve zpomaleně, budeme sledovat techniku provedení, posléze to provedete zrychleně. Proveďte mečem z povolu tažený sek na krk a podobně. My jsme na to byli s bráchou tak hrozně natěšení, že jsme rychle říkali. F. Š. názorně předvádí výstup před komisí, mluví rychlým tempem: „Sek z povolu na krk, předvedem zpomaleně." Bleskurychle napodobí pohyb mečem a vydá hlasitý pokřik: „Uááá!" Teď předvedem zrychleně. Předvede tentýž pohyb rychleji a vydá mnohem hlasitější pokřik. „Uááá!" (smích). Po té zkoušce brácha říkal: „Hele viděl jsi, jak byli voddělaný, když se ti meč zastavil těsně před krkem? Ty koukali, jak to mám pod kontrolou." Oni si nás po zkoušce zavolali do kanceláře a ten majsterko, Slovák, takový dobrý starý pán, řekl: „Chlapci, ja som sa na to pozeral. Keď si mu zastavil ten meč tesne pred tým krkom, ja som si povedal: Vy ko.ti, dozaista, ko.ti!" A dopadlo to tak, že nám naše glejty byly odebrány. Řekli nám, že až budeme bezpečnější, ať mu zavoláme, že nás přezkouší a glejty nám vrátí. On tenkrát na závěrečné slavnosti pronesl úžasnou větu a tím nám postavil obrovský pomník. Při předávání glejtů říkal: „Bratia Šustovci za ten posledný rok prešli obrovskú cestu vpred, ale úplne iným smerom, než ako sme chceli, lebo oni vytvorili štýl: Nezáleží na tom, či ma súper udrel, lebo ja to ustojím, nezáleží na tom, či sa súper kryje, lebo ja to prerazím. Ale musím povedať, že ak bratia Šustovci posledný rok týmto štýlom šermovali a stále žijú, tak keby som napríklad bol v stredoveku Cortés a dobýval by som južnú Ameriku, nikoho iného nechcem so sebou, iba bratov Šustovcov, lebo oni zjavne všetko prežijú, majú obrovskú silu a obrovské srdce."

RNDr. František Šusta, Ph.D.

zoolog, trenér zvířat, popularizátor vědy

Narodil se 31. 1. 1976 v Kutné Hoře, je ženatý, má tři děti. Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK a postgraduální studium na Fakultě lesnické a environmentální ČZU. Od r. 2008 se zabývá tréninkem zvířat v Zoo Praha. Vytvořil dvě inovativní a uznané metodiky – index rovnováhy ve skupině a trojúhelník stresu. Jako první Čech se stal členem Animal Behavior Management Alliance a International Marine Animal Trainers' Association. V letech 2011–2014 obdržel čtyři ocenění od ABMA, celosvětové asociace profesionálních trenérů zvířat za trénink divokých koňovitých zvířat, za omezení stereotypního zlozvyku ledního medvěda a za novou metodiku práce se stresem u zvířat. Je členem České a slovenské etologické společnosti a několika odborných organizací sdružujících trenéry zvířat. Roku 2007 založil občanské sdružení Zaobzor, o. s., pod jehož hlavičkou vede ve školách a školkách interaktivní programy se psem jako prevenci napadení dětí psy. Od r. 2012 vede semináře i praktické lekce pro majitele psů a koní.V letech 1989–1995 byl členem mládežnické reprezentace ČR v lehké atletice, do r. 2002 držel národní rekord ve vrhu koulí, má tři tituly mistra republiky.

Revize slovenského jazyka: Ema Kalenská
Fota: fotoarchiv Františka Šusty, Ondřej Uhlíř