Zná ho snad každý Zručák. Má nad všemi a veškerým děním ve městě výborný nadhled. Jako bájný Fénix se s ranním rozbřeskem vznáší k obloze a celé město, zdá se, přehlíží s ledovým klidem. Je spolehlivým poslem pěkného počasí, jasné blankytné oblohy, naprostého bezvětří, zkrátka bezvadného slunečného dne. S červeným padákem, viditelným do daleka, a s podporou charakteristicky vrčícího motoru brázdí od jara do podzimu snad víkend co víkend vzduch vysoko nad našimi hlavami. Berme následující rozhovor i jako příjemnou vzpomínku nejen na to loňské, nadmíru vydařené léto. Jako první z galerie výjimečných osobností našeho města se představí pan Aleš Žižlavský, amatérský pilot motorového padáku (motorový paragliding). Při žádosti o rozhovor byl velmi vstřícný, ač prý žádnou výjimečnost svého jednání nepociťuje. Jeho zážitky by vydaly i na několik pokračování.

Jaká byla Vaše cesta k létání?

Letadla byla od malička mým obrovským koníčkem. Vzpomínám si, jak u nás na moravské vesnici, kde jsem se narodil, přistávalo práškovací letadlo. Byl jsem tím tak uchvácený, že jsem doma vyprávěl, jak jsem se chytil při startu výškovky (výškové kormidlo umístěné na ocasní části letadla, pozn. red.) a letěl ve vzduchu. Naši mi to mé přesvědčování naoko věřili a já byl spokojen. Celý život jsem snil o tom, jak budu létat. Ještě si vzpomínám, když jsem byl malý, že jsem si chtěl z prostěradla ušít padák a skočit asi ze čtvrtého patra. Ještě že jsem svůj záměr konzultoval se svou sestrou, která mě vychovávala spolu se svým o rok mladším synovcem. Nejdřív jsem se věnoval modelářství. K tomu, že se pustím do vzduchu, jsem se rozhodl až v roce 2007.

Čím vším musí člověk projít, aby se sám vznesl do vzduchu s jistotou bezpečného návratu na zem?

Nabídka kurzu byla na internetu. Všude stálo, že po týdenním kurzu bude pilotní průkaz. Našel jsem si hned z jara první kurz, kterej byl. Tenkrát stál asi 12 000 Kč. Já jsem se sebral a odjel jsem na kurz na Moravu, ale bohužel jsem kápnul na takovýho trošičku jako podvodníka. Sice kurz dělal, ale hned se mi vysmál, že za týden ho neudělám, že to nebude tak jednoduchý. Takže na tu Moravu jsem jezdil tehdy mockrát a nakonec jsem tam ten kurz stejně neudělal, protože jsem se dozvěděl, že on vlastně ani neměl oprávnění ty kurzy dělat a vydávat pilotní průkazy. Takže nás tam takhle na tom člověku pohořelo víc. No, ale zase jsme ho přesvědčili o tom, že nám zařídil kurz opravdu u profesionála. Problém byl ten, že nám zaplatil jenom polovinu, takže tam mě to stálo dalších šest tisíc. Ale bylo dobrý, že jsem se tam už naučil ty první začátky, a když jsme to potom dodělávali, tak jsme to skoro všichni udělali.

Ty začátky byly: padák, připevnění padáku k tělu, nezapomenout na přezky, aby se člověk na padáku nepřevrátil. Začalo se bez motoru na mírném svahu, člověk se naučil zvednout padák ze země, nad sebe, ustálit ho nad sebou, rozeběhnout se a pořád jako běžet, až ho ten padák sám zvedl a pak už letěl. Dál už je to celkem jednoduchý, ovládají se dvě řidičky, levá a pravá. Nic víc na tom není.
Dá se tam potom ještě manipulovat s padákem, že se malinko mění profil. (Následuje podrobnější výklad o vlivu změn profilu padáku na rychlost a bezpečnost letu.)
Když jsme absolvovali asi tak tři dny těchto začátečních běžeckých částí, tak pak jsme se dostali k motoru a začalo se s motorovým lítáním. To znamená, že jsme si vzali na sebe motor na tzv. krosnu. Ta se upevní na záda, tam se nahodí motor, který se musí zahřát, zaběhnout. Člověk musí běžet s motorem, kterej ještě neběží naplno. Zvedne padák nad sebe, ustálí ho, přidá motor na plnej výkon a musí běžet, dokud ho motor nevznese.
Teprve po desátém startu se mi podařilo vznést. Pak jsou testy a letová zkouška. Vystartuje se, udělá se okruh podle příkazu, musí se vypnout motor a bez motoru přistát v určitém místě.

Jak vzpomínáte na svůj první let?

První start, co jsem měl, to bylo ještě s tím instruktorem – podvodníkem. Když jsem poprvé vyletěl, tak moje nadšení bylo úplně bezmezný. Bezmezný! Mezi sebou jsme se bavili vysílačkou. On stál na zemi a dirigoval mě, jak mám letět, jak mám táhnout řidičkou atd. Když se šlo potom na přistání, kdy mám vypnout motor.
No a moje nadšení bylo takový, že jsem jenom křičel: „To je nádhera, to je nádhera!“ Byl jsem zkrátka ve vzduchu. Já nevím, padesát metrů nad silnicí, teď jsem viděl ty auta pode mnou, jak tam lítaj, koukal jsem přímo pod sebe. Nádhernej pocit! Ten je vlastně dodneška. Ten mě drží, člověk se cítí úplně odvázanej.

Jak Váš koníček přijímá Vaše rodina?

No, tak děti, to je v pohodě. Ale moje, žena (kratší pomlka), no, radši bych nechtěl popisovat (smích)! Když jsem letěl poprvé tady ve Zruči, tak jsem ještě neměl piloťák. Právě od toho člověka, co nás učil, jsem si předplatil, že mi vyrobí krosnu i s padákem, na který potom budu lítat.
Jenomže to trvalo dlouho, tak už jsem mu musel pohrozit. On mi nakonec půjčil svou krosnu sem do Zruče, ať si můžu lítat sám. Takže jsem vlastně lítal načerno. Neměl bych to říkat, ale když jsem poprvé vyletěl nad Zruč a viděla mě nad Zručí, tak jsem dostal doma strašně vynadáno (smích), co si to myslím, abych se ukazoval tady lidem, že ještě nemám papíry, a co všechno.
Ale teď už je to v pohodě. Myslím si, že jí to vadí vždycky, když jdu lítat, ale bere to už trošku rozumněji. Jako vždycky, no, ženy…
Jak na Vás působí Zruč z výšky? Co byste určitě ukázal člověku, kdyby se mohl proletět v tandemu s Vámi?
Všechno! Nádherná, Zruč je nádherná z vejšky! Fakt. Letěl jsem s padákem obrovsky vysoko, třeba až do jednoho kilometru a – nádherný pohled! Když lítám po okolí, třeba nad Vlašimí a jinde, tak Zruč je oproti jiným městům jako… domečky. Ona tady má tři, čtyři nebo kolik, paneláky, jinak to jsou jenom domky a jsou na mnoha stráních. Všude to vypadá jinak, vypadá to dost nádherně. Zruč je taková jako „domková“, pěkná. Jsou to samý údolíčka. Člověk si představuje, jak se to vytvářelo, jak to vlastně mohlo asi vznikat, protože z tý vejšky to krásně pozoruju a vidím. Viděl jsem i následky vichřice, a dokonce jsem to filmoval.

ales zizlavsky 06 6Jak se tam nahoře člověk vyrovnává s krizovými situacemi při náhlých poryvech větru, při nějakých technických problémech? Námořník může skasat plachtu, co děláte v takových případech Vy?

No, řeknu Vám, když se dostanu do takový situace (jsou to třeba jenom určitý místa), kdy fouká trošičku vítr, tak je řízení složitější. Někdy, když je bezvětří, tak pustím řízení. Ale jsou určitý místa, třeba tady u Želivce, kde mi to ve větru připadá nebezpečný, protože tam je nějaký zvláštní proudění. Kopce tam jsou všelijaký a proudění vzduchu se tam asi sráží a motá se kolem dokola. Tak tam lítám nerad.
Tak, co dělám… Většinou se mi scvrkne zadek, abych řek pravdu (smích), otočím to co nejrychleji a letím zpátky. Jedu pryč. A letím třeba dolů. Dokáže to někdy pěkně zamávat, až se člověk bojí, ale dá se to zvládnout, protože padáky, co používám já, jsou hodně bezpečný. Nejsou to špičkový padáky, soutěžní, ale jsou kvalitní, mají klouzavost a jsou bezpečný. Padák se s tím vyrovná většinou sám.

Na mnoho pozorovatelů musí Váš let působit jako neobyčejný zážitek. Je to vždy určitá dávka adrenalinu, nebo už jen rutina, jako když my se jdeme třeba projít kolem řeky „ke mlejnu“?

No tak, abych řek pravdu, už je to trošičku taková rutina, ale vždycky je největší zážitek start a přistání. A to vždycky rozhoduje.
Pak když člověk letí, tak už je to v pohodě, ale start je dost komplikovanej, protože se musí padák zvednout ze země. A vlastně u tříkolky je to ještě horší, protože tam musím jít s motorem naplno už od začátku, než to vytáhnu nad sebe. A víry motoru a vrtule jsou tak zvláštní, že není jenom tah dopředu, ale vír za vrtulí se točí ve směru vrtule. To znamená, že mi zvedne jednu část padáku dřív než druhou a já to musím korigovat. Musím na to přijít včas a korigovat to. A při bezvětří se to koriguje jinak, než když je třeba vítr. Když je trošičku vítr, tak je padák okamžitě nade mnou, kdežto u bezvětří, tam se musím víc rozjet – a to je právě ten kumšt toho padáku – naučit se to tak, aby člověk lítal kvalitně. Já jsem třeba rozbil dost vrtulí jenom tím, že jsem to neodhadl a že mi padák strhnul klec, která je u vrtule, a zničil ji. Takže už mám asi pátou nebo šestou.

Měl jste někdy ráno před startem podivnou předtuchu? Stalo se Vám, že jste to prostě z nějakého, na první dojem neznámého důvodu otočil a zůstal raději pevně oběma nohama na zemi?

To ne, na pověrčivost nedám, ale dám na to, když přijdu na letiště, vidím počasí a podívám se na mraky. Může bejt třeba krásnej klid, ale když někdy vidím, jak jde vítr a jaký jsou mračna, tak říkám, to balím, tam nejdu, protože vím, že to může bejt třeba ta húlava (náhlé zvýšení rychlosti větru, pozn. red.) před bouřkou a to bejvá většinou krásnej klid. Ale pak člověk vyletí nahoru a přijde třeba pěknej vichr a může to skončit špatně. Nedám na to, že bych musel letět za každou cenu. Když to vidím, tak to radši zabalím a jedu domů. Člověk musí znát počasí.

Cítíte se bezpečněji tam nahoře, nebo v autě na silnici?

Tam nahoře. Bojím se třeba víc v činžáku vyjít na balkón do dvanáctého patra než vystartovat s padákem. Tam se bojím vejšky. Mám třeba strach, že to spadne. Když vystartuju a letím, tak vím, že už mě to nese a nic se nestane.

Kdybyste si mohl vybrat objekt, krajinu, zemi, nad níž byste se chtěl proletět, co by to bylo?

Tak nad tím jsem ještě nikdy nepřemýšlel, abych řekl pravdu. Ani vůbec neuvažuju, že bych s tím někam vyjel do zahraničí. Už taky mám roky. Bral jsem si s sebou padák do jižních Čech. Tam je to krásný u rakouskejch hranic, ty kopce. Neměl jsem žádnej takovej sen vidět něco extra.

Jaké jsou základní technické parametry Vašeho stroje?

Celková váha motorového padáku i s pilotem je kolem 130 kg. Rozpětí padáku je 12 m. Motor mám speciální pro tento druh s výkonem 27 koní, ale může být i jiný, třeba z bývalých trabantů. Vrtule o průměru 125 cm je zpřevodovaná, má maximálně 2600 otáček/min. Létám rychlostí od 35 do 55 km/h. Používám tříkolku hlavně pro snazší a bezpečnější přistání, i když jsou na úkor toho zase problematičtější starty. Vystoupat můžu až do výšky 3 km, což je u motorového padáku jen teorie. Nejvýše jsem byl asi v 1 km. Pořizovací cena stroje je kolem 180 000 Kč.


ales zizlavsky 21 21Aleš Žižlavský - 64 let, ženatý, tři dcery, sedm vnoučat. Narodil se v Lichnově u Krnova, kde žil do svých deseti let. Základní školu dokončil v jihočeské Kaplici. Vyučil se dřevomodelářem, později si dodělal elektroprůmyslovku. Ve Zruči žije od roku 1969. Až do roku 1994 pracoval ve Strojírnách n. p. Sázavan. Zde aktivně vystupoval zejména v revolučních dnech roku 1989. Založil tam Občanské fórum a byl krátce nato zvolen předsedou odborů. Poté pracoval jako soukromý podnikatel v oboru truhlářství. Nyní je v důchodu. V roce 1970 ve Zruči pod hlavičkou Svazarmu založil modelářský klub, který později nahradil závodní klub při Sázavanu. Pořádal modelářské soutěže a také se jich často účastnil. Vedl i modelářský kroužek mládeže. Létat na motorovém padáku začal až v roce 2007. V mládí hrál sedm let na housle, k jeho dalším koníčkům patří kulečník. Politiku sleduje dodnes s velkým zaujetím.


  • ales_zizlavsky_01-1
  • ales_zizlavsky_02-2
  • ales_zizlavsky_03-3
  • ales_zizlavsky_04-4
  • ales_zizlavsky_05-5
  • ales_zizlavsky_06-6
  • ales_zizlavsky_07-7
  • ales_zizlavsky_08-8
  • ales_zizlavsky_09-9
  • ales_zizlavsky_10-10
  • ales_zizlavsky_11-11
  • ales_zizlavsky_12-12
  • ales_zizlavsky_13-13
  • ales_zizlavsky_14-14
  • ales_zizlavsky_15-15
  • ales_zizlavsky_16-16
  • ales_zizlavsky_17-17
  • ales_zizlavsky_18-18
  • ales_zizlavsky_19-19
  • ales_zizlavsky_20-20
  • ales_zizlavsky_21-21

 

 

© 2020 Zručské noviny
Joomla Templates by Joomzilla.com